Chtěl jsem ti říct

7. dubna 2020 v 18:00 | Maggot |  Poesie
Chtěl jsem ti říct,
že růže nekvetou celý rok
a vlaštovky odlétaj
na zimu za teplem.
Špatné pocity
se občas k nám vrátí.
Jen nenech je tě ovládnout!
Končí to špatně.
Když zvadne květ růže,
keř dál žije.
Když umrzne keř,
nejde to vrátit.
 

Krajina pro moje oči

25. března 2020 v 17:57 | Maggot |  Poesie
Ta krajina měla být jen pro moje oči,
ty vlnité ladné louky, hladké jak satén.
Dech zastaví se, když srna přes cestu skočí.
Chceš svět milovat či
ho hned opusiti.
Hned odpustit, kdyby mi příroda dokázala
moje strašlivé hříchy na ní.
Co člověk krade krajinám srdce
a prodává ho s čistou dlaní.
A já s tím nikdy nic neudělal.
A i když bych chtěl od ní více,
nebo tu nehledat jen co mám rád.
Jsem chladný jako hladina Jesenice.
Jsme jako domy dole na dně.
Vše smetla voda,
jen pevné základy zůstaly.
A jako voda je život nestálý,
kdyby ji někdo vypustil,
domy můžou stát znova.
Jen stačí umět odpustit. Přehraženou vodu.
Vrátím se tam, jen nemít roušku.
Jak všechno bývávalo až příliš blízko.
Nyní od světů jiných dělí mě dálka.
Slunce se sklání na přehradou Skalka.
Tráva se korutí, plevel stáčím do kroužku.
Ten kouzelný prsten se zrácí v hladině.
A třeba jednou připlave zas.
Jen musíme tomu dát čas a sundat svoje masky.
Přestože člověkem znásilněna pro pocit lásky,
skryla kus své čistoty i v týhle době.
Ta krajina měla být jen pro moje oči,
ale nepatří nikomu.
Jen sama sobě.

#19 Brno za nákazou vzdálené

16. března 2020 v 14:37 | Maggot |  Brog
Mé poslední dny v Brně vypadaly téměř stejně. Vstal jsem kolem desáté, udělal jsem si, co jsem musel do práce, kde mě nikdo neplatí, rozeslal několik životopisů a pak si šel ulovit něco k obědu. Vzhledem k tomu, že můj kuchařský um, který jsem začal trénovat zhruba před třemi měsíci, je založen na metodě pokus-omyl, raději většinou zajdu na obědové menu Za hradby. Po obědě jsem osobně obešel několik společností, kde mi řeknou: "My se vám ozveme." Nepočítám, že bych o někom z nich ještě kdy slyšel. No va večer jsem vždycky zašel do divadla na nějaké představení. Vzhledem k tomu, že jsem trochu omezil své opíjení, měl jsem totiž víc večerního času a doma se mi sedět nechtělo, tak jsem podporoval divadlo.

A teď? Všechno v hajzlu. Pokud nejsem zdravotník, teď práci asi nenajdu. Zvlášť, když jsem se poslední dobou zaměřil na kavárny a výčepy. Prý není trendem nabírat lidi. Oběd už si ulovím leda tak v lese a do divadla se podívám jedině na YouTube. Díky divadlu Mír a live streamům! Je to nutné. Navíc jsem cestoval z Brna na zabijačku. Zpátky už není úplně vhodné cestovat. A tak jsem uvízl kdesi na vesnici mezi lesem a domem, co vypadá jako hrad. Naštěstí máme plnej mrazák masa, takže přežijeme i půlroční karanténu.

Těšil jsem se, jak to využiju a konečně se budu věnovat naplno umění. Těšil jsem se na ten klid. Jenže to by táta nesměl dostat home office. Jako státní úředník stejně nic nedělá, a tak je potřeba dát po zimě dokupy zahradu. Ještě k tomu si vymyslel, že snad postavíme druhej dům. Takže zase neudělám to, co jsem chtěl a v počítači mi růstanou rozepsaná dvě dramata, jedna humorná novela, pět povídek, psychologický román, antiutopický román a nenahraných 6 skladeb. Takže se, vážení, nic nemění.

Závěrem chci říct: Buďte v klidu, nepanikařte a poslouchejte ty divný pány v televizi, kterým bych taky nejradši nevěřil. Za chvíli se to přežene a bude všechno růžovoučký. No teda uplně ta ekonomika se neoklepe tak rychle a jiný vážnější nemoci tu furt budou. Ale proč býti pesimisty, žeano? Viru zmar! Dávejte na sebe a na své blízké pozor. Vždycky!
 


Recenze – Na troskách civilizace

29. února 2020 v 16:30 | Maggot |  Recenze
Divadlo

Režisér divadla poPUD, Jiří Petrů, se ujal divadelní hry The Ruins of Civilization od britské autorky Penelope Skinner. Srovnání s originálem bohužel nemám. Srovnání s jinými Sci-fi dramaty také ne. Takže se můžu zaměřit jen na toto dílo, ve srovnaní s jinými součanými autory.

Přesuňme se teď do budoucnosti, kdy už společnost vzdala veškeré snahy napravit své prohřešky vůči přírodě. Do budoucnosti, kdy pevnina je pomalu zaplavována oceánem a kdy není správné mít potomky. Některé události jsou v této hře tak pravděpodobné, až je to děsivé. Na troskách civilizace nám nabídne pohled do domu mladého páru, který si nežije až tak špatně. Jen jim stále něco schází.

Při hodnocení hereckých výkonů jsem trochu v rozpacích. Silver, spisovatel který je před dokončením svého románu a žije ve svém luxusním sídle se svou ženou Dolores, působil nepřirozeně, strojově a snad jako by neměl žádné city. Ze začatku jsem si říkal, že herec snad neumí hrát. Později mi došlo, že hraje skvěle. Ta postava mi sice vadila, ale tak to mělo být. Měl mi vadit. A měl působit bezcitně. Jeho naivní žena Dolores vyzařovala ze sebe takovou dávku naivity, že nemusel ani promluvit, aby na to divák přišel. Vše bylo tak přehnané. Ale jak se hra rozvíjela, došlo mi, že je to záměr. Jsme přeci v budoucnosti. Všechny postavy měly tak jasné povahové rysy, až to vypadalo, jako přetvářka a afekt.

Člověk byl zmatený a vlastně nevěděl, co je v té nedaleké budoucnosti správné a co špatné. Vše se točilo kolem lidských pudů a logiky. Divák netušil na jakou stranu se přidat. A když jsem na závěr spatřil lesknoucí se oči diváků a proud slz, který stékal po tvářích mé kamarádky došlo mi, že všichni, kteří se na této inscenaci podíleli, odvedli skvělou práci. Určitě doporučuji toto drama vidět.

Informace o inscenaci: poPUD - Na troskách civilizace

Coronahysterie

28. února 2020 v 12:19 | Maggot |  Přání a stížnosti
Znáte to, když si myslíte, že si z vás někdo dělá srandu a potom zjistíte, že je to skutečnost? Takhle jsem to měl s prázdnými regály v Lidlu. Docela jsem se bavil nad tím, že si lidi dělají doma zásoby, kvůli chřipce. Jenže pak mi došlo, jak je naše společnost tragická. Stačí pár super titulků a hned lidi blázní. Jsou tak snadno ovlivnitení.

Tím rozhodně nezlehčuju hrozbu tohoto viru. Obětí a jejich rodin mi je skutečně líto. Jen mi panika, která kolem toho vypukla, připadá celkem nepřiměřená. Je větší šance, že dnes odpoledne vyjdeš ven a srazí tě auto, než že umřeš na tohoto mutanta. Moje kamarádka má dokonce s rodinou připravený únikový plán. Jakmile se coronavirus objeví v České republice, musí ihned kontaktovat kamaráda, který je tu autem, aby ji odvezl k rodině na jih Čech. Tam už mají nakoupené zásoby trvanlivých potravin a léků. Nejspíš se zabední v domě, dveře přidělají prkny, zavřou okna, zatáhnou si závěsy a budou si prožívat doma svůj apokalyptický svět, zatímco venku poběží dál naprosto normální svět. Tohle není zombie apokalypsa!

Samozřejmě je tu možnost, že se tímto virem nakazím. Ale stejná možnost je, že se nakazím chřipkou, HIV, rýmičkou nebo mi najdou nádor. Není nutné vyvolávat tak obrovskou paniku kvůli viru, který není až tak vražedný. Jen se rychle šíří a mutuje. Teda já na to nejsem odborník. Tento závěr jsem si vyvodil z toho, že nekoukám jen na ty úžasné titulky, ale začtu se občas i do nějakého článku pod tím titulkem.

Coronaviru se musí přisoudit i zásluhy. Díky němu má pivo Corona Beer obrovskou reklamu a minimálně v Čechách se jim mnohonásobně zvedly prodeje. Já jsem třeba o tomto pivu předtím nikdy neslyšel. My Češi, jsme pověstní tím, že náš humor nemá žádné hranice. A tak pokaždé v hospodě padne několik dobrých vtipů na coronavirus. Můj spolubydlící mi říká: "Si z toho tady děláme prdel a nakonec na to všichni umřeme." Tak jsem mu odpověděl: "Je to možný, ale umřou na to i ti, kteří se tomu nesmějí. Takže je lepší se bavit, než být smutný a panikařit."

Lidi, neblázněte! Kvůli chřipkové epidemii taky nevykupujete obchody.

Poslední den života

22. února 2020 v 15:05 | Maggot |  Poesie
Čekáš na život nebo na Godota?
Zbejvá ti poslední den tvýho života.
Tvýho zkurvenýho a nudnýho života,
ze kterýho se radši vytratila nahota.

Zapomněl jsi, že měl jsi sen?
Zbejvá ti jen jeden posranej den.
Poslední den v nejčistší podobě.
A jak ho strávíš je jen na tobě.

Můžeš dělat, co vždy jsi chtěl.
Do svojí osoby se konečně vtěl.
Udělej cokoliv, vyvázneš bez viny.
Protože zejtra už budeš prdět do hlíny.

Utrhni řetěz, per se se svou hlavou.
Přestaň už zpívat tu píseň chytlavou.
Feeling like a freak on a leash.
Zbejvá ti poslední den,
jen o tom nevíš.


Ne každý den je posvícení. Tak příště snad lépe.


Recenze – Kolaborant

14. února 2020 v 16:06 | Maggot |  Recenze
Divadlo

Na hru Kolaborant jsem se dostal úplnou náhodou. Původně jsem se chystal na autorskou hru Druhého pádu Umčo (obraz). Dorazil jsem ale trošku později. Když se mě slečna na pokladně zeptala na kterou hru jdu, tak jsem se rozhodl, že se podívám na Kolaboranta. Netušil jsem, že se jedná o hru velmi mladých lidí. Tím myslím ve věku zhruba kolem 17. Vmísil jsem se teda mezi nadšené kamarády, spolužáky, rodiče, babičky a dědečky do zaplněného velkého sálu ArtBaru.

Autorka Natálie Bočková nás poctila svým úvodem, kde nám vyzradila všechny metafory. Někdy je lepší nechat na divákovi, aby si své vysvětlení našel sám. Tady by to určitě pomohlo. A kdo netušil, mohl se autorky po představení zeptat. Na začátku nás napínali dlouhou tmou. Jelikož osvětlovač to neměl úplně zmáklý. Světla vypadala jako jedna velká improvizace. Doufám, že to bylo jen tím, že si techniku půjčili od Druhého pádu a neměli dost času si to osahat.

Jakmile se podařilo nastavit světla a projektor, přesunili jsme se do Hongkongu v období druhé čínsko-japonské války. Projekce nám ve zkratce vysvětlila o co se jednalo. To jsem uvítal, jelikož jsem o této válce moc nevěděl. Herecké výkony se střídaly od bravůrních po příšerné. Furt jsem si ale držel v hlavě, že se jedná o mladé lidi, kteří můžou být za rok úplně někde jinde. Naštěstí hlavní role obsadili ti správní lidé. Ludmila Rousová působila v postavě Mei-Lan naprosto přirozeně. Někdy mi připadalo, že hraje sama sebe. A jestli tomu tak není, potom se role ujala naprosto excelentně. Marin Nosek dostal ideální postavu pro začínajícího herce. Luan byl nervózní, roztěkaný, ukoktaný, ale já mu to věřil. Na scéně se objevil i Luanův starší bratr Hu, který manipuloval nejen s postavami v dramatu, ale i s námi. Zdá se, že herec, který Hua ztvárnil už nějaké herecké zkušenosti má a šel do toho s vervou.

K ostatním postavám se nebudu dlouze rozepisovat. Tito lidé mají ještě, co zlepšovat. Nepůsobili vůbec přirozeně, čekali napjatě na to, až ostatní skončí své repliky, aby mohli říct tu svou. Celkově se nedokázali uvolnit a dát do toho srdce a přirozenost. Věřím ale tomu, že pukud se tito lidé nadchli pro divadlo, tak určitě na svých nedostatcích zapracují a třeba je brzy začneme potkávat na divadelní scéně častěji.

Myšlenka divadelní hry byla skvělá a kdo chtěl, našel si tam pojítka se současností. Překvapilo mě, jak tak mladý člověk dokáže zpracovat tak vážné téma, jako je druhá čínsko-japonská válka. Ta hra má určitě velký potenciál, jen je potřeba zapracovat ještě na světlech, hudbě a přirozenosti. Pokud Natálie Bočková neusne na vavřínech, má velmi dobře nakročeno.

Další články


Kam dál