#7 Jeden den Tomíka Maggotoviče

22. listopadu 2017 v 9:36 | Maggot |  Brog
Upozornění! Tento článek obsahuje příliš mnoho písmenek. Před započetím čtení si rozmyslete, zda svůj čas nedokážete využít efektivněji. Poté už není cesty zpět.

V devět ráno ráno se rozezněl budíček. To už druhej? Kdy jsem zamáčkl ten první? No nic, počkal jsem si, až zazvoní třetí a vstal z postele. Na tomhle dni mi přišlo pozitivní jen to, že jsem ráno nešel do školy, ale na hokejovej zápas mezi naší fakultou a slovenskou fakultou. No, ono se dívat na partu upocenejch taťků namáčklejch v dresech, valících před sebou pupek a plácajících drievkem vyrezaným do elka na ledě, zatím co venku chčije, taky neni žádná výhra, ale lepší, než Geologie.

Jak se mi podařilo donutit se stále si nelehat zpátky do postele, vypravil jsem se do koupelny. "Nebudu vám tu překážet?" zeptal jsem se uklízečky, která právě vytírala koupelnu. "Ale vůbec." odpověděla a pokračovala v činnosti. Vytřela všude kolem mě a přesunula se do kuchyňky. Opustil jsem svůj černý flek (kterej vypadal, jak zašlá černobílá značka v Superstar, kam si soutěžící stoupají) a nechávaje černé šlápoty za sebou se odebral na pokoj.

V deset jsem měl sraz s Marií. Už z trolejbusu jsem viděl, jak její objemné tělo kráčí po chodníku, ale z části zasahuje i do silnice. Nesnídal jsem, tak jsem si koupil párek v těstíčku (nemyslete na prasárny, úchyláci!) u stánku na zastávce. Marie se za chvíli dokutálela. Musel jsem jídlo nenápadně ukusovat, aby ho neviděla a nesežrala mi to i s rukou.

Bloudili jsme po Lužáneckym parku s tim, že určitě vim, kde ten zimák je. No, nakonec nám paní ukázala úplně jinej směr, než kterym jsme šli. "Hale, to bude určitě ono." vykřikla Marie mžouraje přes své dioptrie. Zahleděl jsem se na budovu, na kterou ukázala "No jasněéé, Plavecký areál Lužánky. Vyženou plavce, kdo to nestihne, má smůlu a pustí
na to mráz. Ledová plocha jak vyšitá." Nakonec se nám to podařilo najít - chvilku před začátkem, takže pohoda. Dal jsem si s(ta)vařák zadarmo a šli jsme do mrazáku. Fotříci a mezi nima dva studenti už zápasili na život a na smrt... teda spíš na smrt. Slováci se váleli po zemi (asi jim bylo vedro), takže nebylo tak těžký jim sázet jeden gól za druhym. "Děééékan Rosťa!" řvali řitní turisti z tribuny. "Taky fandi, ne?" kárala mě Marie. Zahleděl jsem se na ledovou plochu a spustil: "Slovenskooo, Slovenskooo, heja, heja, heja Slovensko!" Lid po mé pravici se na mě začal mračit, kdežto slovenský lid byl spokojen. Chtěl jsem si to u našich trochu vyžehlit, a tak jsem začal řvát: "Maďarskoo, Maďarskoo..." V tu chvíli se na mě mračili už oba dva lidy. Radši jsem zdrhnul pro další s(ta)vařák, páč na mě začali z nenadání padat těžké předměty.


Hokej, jsme měli za sebou, tak jsem si koupil v Menze pizzu a utíkal si nahradit Geologii. Proč jsem šel na ten hokej, kvůli tomu, že zapeču cvika z Geologie a nakonec si ji jdu stejně nahradit? Záhada. Někdy nechápu sám sebe. Na chodbě už čekal Šafy, kterej si šel opravit test.
"Vole, co je to Pleuropelitická?" ptal se.
"Vole, to je aleuro-pelitická!"
"Aha. A když je to z víc minerálů?"
"Tak je to polymiktní."
"Hovno, polymiktivní!"
"Hovno, polymiktní!"
Vyprovokoval přátelskou bitku, po který uznal, že je to polymiktní. Tadá!

Paní inženýrka Krušná si začla vyprávět novou látku. "Stíhl sis to opsat? Co tam bylo?" ptala se Daniela a opatrně mi nahlídla přes rameno. Když zahlédla mé umělecké dílo vybarvených čtverečků do šachovnice na reklamním papíru se sloganem: včas, spolehlivě, zodpovědně, zarazila se a pomalu se zase odklonila do vodorovné polohy. Pokračoval jsem, zbývala mi ještě velká spousta nevybarvených čtverečků. Následně jsme si šli šutry osahat. Stáli jsme v kroužku a posílali si vzorky. "Hm, šutr. Hm, šutr. A hele, celkem pěknej šutr. Hm, šutr. To máme na zahradě..." odborně komentoval poslané vzorky neznámý týpek vedle mě. Celkem nuda posílat si kameny a tak jsem se nahl k vedlejšímu stolu a vzal úplně jinej šutr (kterej vypadal stejě) a poslal ho Daniele. Pobaveně jsem sledoval, jak si studenti se zaujetím prohlížejí magmatickou horninu mezi vzorky metamorfovaných. Kolečko uběhlo a paní Krušná nás vyzvala k vrácení vzorků na své místo. "A paní inženýrko, kam patří gabro?" ozval se pištivým hláskem jeden ze studentů. "Do magmatických." odpověděla paní inženýrka bez rozmýšlení a odebrala se ke katedře. Zmatený studentík tam chvíli stál a rozmýšlel, co s tim. Pak to položil někam na stůl k mramoru a přidal se k nám.

Vyběhl jsem ze školy a chtěl si cestu zkrátit přes trávník. Jenže tam na mě čekal koblížek od nějakýho čokla, kterej jsem samozřejmě vyšlápl. "Shit happens." pronesl se smíchem pan docent Pilčík, kterýho máme na pozemáče, a pokračoval v cestě. Samozřejmě jsem zasmradil celou šalinu. Abych to zamaskoval, ohližel jsem se s ostatníma jakože: Kdo to sakra je? Na koleji jsem rozrazil dveře a na pokoji byla nějaká kosa. Prošel jsem pokojem a otočil hlavicí na topení. Kurva! Hovno! Zapomněl jsem na to. Ohlídl jsem se a uviděl několik hnědých stop. Nacákal jsem na to jar a utřel to hadrem, co jsem měl původně na boty. Stejně to tu smrdí do teď.

Do večera jsem rýsoval, páč jsem hrozně pomalej a přijde mi zajímavější sledovat pořád dokola politické debaty s Miloslavem Roznerem, než rýsování. Ono je pro mě zajímavější se učit i hejbat ušima, aniž by to bylo poznat na obličeji. Rozhodně je to pro mou budoucnost přínosnější. No, a když jsem dorýsoval, šel jsem spát. A najednou BUM! Nic zajímavýho se nestalo. Usnul jsem u filmu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tánička Tánička | E-mail | Web | 25. listopadu 2017 v 14:11 | Reagovat

Pěknej příběh..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama