#13 Guerilla poetring

15. května 2018 v 1:03 | Maggot |  Brog
1.5. - několik pátků zpátky - vyrazilo mnoho básníků z Čech a Moravy do ulic, aby tam zanechalo své nebo cizí básně. No, a já taky, abych se taky jednou cejtil jako básník. Den předem jsem z fleku napsal pár špatných básniček a pár jakože dost hlubokých myšlenek a všechno to připravil do nejúhlednější formy, jaký jsem dokázal. Stejně jsem z celý Guerilly měl nejhnusnější básničky.

Ráno jsem si říkal, že si přivstanu. A tak se můj brzkej budíček protáhl jenom o hodinu. Něco jsem pojedl a směle vyrazil do ulic lepit své skvělé básně. Nojo, jenže všude chodili lidi. Nechtěl jsem, aby mě viděli při tom, jak někam lepim básničky. A tak jsem tak trajdal městem a po třech hodinách mi došlo, že jsem ještě nic nevylepil. Mrknul jsem na fejsbůk, kam zveřejňovali lidi fotky svých děl. Hledal jsem ideální místo. Ááá, Petrov, tam by to šlo.
Vyšel jsem na Petrov a našel báseň od autorky Guerilla Poetringu. Přišlo mi, že ta moje dýp myšlenka na báseň navazuje, a tak jsem si sedl na lavičku poblíž a přemejšlel, jak nenápadně vylepit své dílo. Pak mě to napadlo. Nalepim to nenápadně na lavičku pod svojí nohu! Jenže ta zasraná lepící páska dělala při odlepování z roličky takovej kravál, že se stejně všichni na mě koukali jak na kokota, co si tam hraje s izolepou. Dělal jsem jakože nic. Plácnul jsem myšlenku na lavičku a odešel - nenápadně. Vidělo mě asi jenom 120 lidí, takže úspěch.

Řekl jsem si, že na to seru a když nebude někdo přímo u mě, tak to prostě vylepim. Takže jsem jednu dal ještě na Petrov, pak jsem jel někam šalinou. Nevim vůbec kam, nevim proč a už vůbec nevim jak mě to napadlo. Měl jsem ale štěstí - nikdo v tý části Brna, do který jsem dojel, nebyl. Mohl jsem v klidu a nerušeně lepit. Jedinou nevýhodu to mělo v tom, že si to asi nikdo nikdy nepřečet.

Pak jsem se přesunul pod Špilas. Tam byly tak krásný místa, že jsem je nemohl nechat bez básně. Nenápadně jsem čekal až odtamtud odejdou lidi - no, stál jsem hodinu na rohu ulice a čuměl do zhasnutýho mobilu. Musel jsem vždycky vychytat tu správnou příležitost. Moje nejoblíbenější báseň s názvem Seru skončila na dveřích mobilních toalet na Moravském náměstí - tomu se říká vychytat příležitost i místo.

Nakonec jsem jel spokojen na kolej, kde jsem ve výtahu zanechal poslední báseň. Šafy se v tu chvíli ozval, jestli nezajdem na jedno. Jasně - na jedno - proč ne? Takže jsem unesl Fílu z pokoje a šli jsme ke Štěpánovi. V jedenáct jsme se rozhodli, že se mrknem ještě do Husy na provázku a zahrajem si nějakou tu divadelní hru. Teda my se Šafym jsme se tak rozhodli, Fíla se rozhodl, že se po cestě pokusí ukrást všechny dopravní značky. Bohužel většina z nich byla přidělaná napevno. V Huse jsme si dali pivko, část divadelní hry a pokračovali jsme ke Dřevěnýmu vlkovi na vlčí koule. To je tak super, když mají hospody i ve dvě v noci otevřenou kuchyni. Vlčí koule jsou vždycky vrcholem naší chlastací túry.

"V kolik jede rozjezd, vole?" "Za dlouho!" odpověděl jsem jednomu z mých kamarádů, přestože jsem se na časy v jízdním řádu ani nepodíval. Šli jsme pěšky. Po cestě jsme to zkusili zakempit v A2, ale tam už zavírali, tak jsme si vylezli na prolejzačky a zaspali rozjezd. Hlavní je, že byla pohoda. Došlo nám, že další rozjezd jede za hodinu, tak jsme si to pěšky štrádovali až na kolej. Nejlepší je procházka na vystřízlivění. Nebo snad ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama