Brog

#14 Prázdniny nejsou v Brně

Neděle v 22:52 | Maggot
Omlouvám se všem svým (asi třem) příznivcům, že jsem dlouhou dobu nic nezveřejnil. Moc rád bych se vymluvil na nedostatek času, ale o prázdninách je to trapné. Může to být pravda, ale je to trapné. Ani jsem nestihl zhodnotit své druhé zkouškové. Už si z něj moc nepamatuju, protože o té doby uteklo moc času a promile pod kůží, ale pokusím se rozpomenout.

Nejvíc mi v paměti utkvěl zážitek s docentkou Himmlerovou. Večer před zkouškou z matiky jsme trochu popíjeli (s kamarády, ne s paní docentkou). Jak se to tak stává, ráno mi nebylo nejlíp, a tak jsem se šel omluvit ze zkoušky, jelikož bych stejně po pěti minutách utíkal na záchod. "Dobrý den, bylo by možné si tento termín omluvit?" zeptal jsem se, když jsem jako poslední přicházel do třídy. Všichni už seděli vyklepaní v lavicích. "Ne!" odpověděla nepříjemně paní docentka a pokračovala v přednášení požadavků. Pak se zarazila a zeptala se proč. Vysvětlil jsem, že mám zažívací potíže, tak poodstoupila a křikla: "Tak běéžte pryč!" A tak jsem šel. Chemii jsem udělal napotřetí. Od prvního pokusu jsem odešel po deseti minutách a odevzdal prázdný papír. Zkouška z ekonomiky byla písemná typu ABC, a tak jsem poprvý u zkoušky použil rozpočítatlo ententýky a vyplatilo se - mám C. Mechaniku jsem dal taky na pohodu za B, přestože jsem absolvoval i ústní zkoužku, kde jsem tlachal úplný kraviny. Na stavebních látkách jsem měl mít dobře minimálně dva příklady ze tří a nějak jsem měl špatně dva ze tří. Tak jsem šel za docentem Schmidtem, který rozklikl můj test a zeptal se, jak jsem to počítal. Říkám: "No, nejdřív jsem si to spočítal pro těch šestnáct prutů... počkat, ono jich tam je jenom šest?" A na chybu se přišlo hned - neumim číst zadání. Tak napodrhý jsem to zmákl i levou prostřední.

A teď mi už nějakej pátek utíkaj prázdniny. Od začátku července tvrdě makám ve skladu. Vedoucí skladu je naštvanej, protože snad jedinej on a majitel firmy nepatří do naší rodiny. Občas je to dřina, občas pohodka. Je fakt, že je to manuální práce, při který se moc nezašpinim ani nezapotim. Jsem daleko od Brna. Občas mi chybí. Dost uvažuji o tom, že změnim školu, ale v Šalingradu chci zůstat. Na tý stavárně je přece jen málo literatury. Co si o tom myslíte vy? Napište mi do komentářů. Tak dost hraní si na Tomia.

Snad najdu víc času, abych zase něco pěkňoulinkýho zveřejnil, ale tuhle rubriku oživim asi až v září. Užívejte všichni léta a nespalte se moc na tom Sluníčku!

#13 Guerilla poetring

15. května 2018 v 1:03 | Maggot
1.5. - několik pátků zpátky - vyrazilo mnoho básníků z Čech a Moravy do ulic, aby tam zanechalo své nebo cizí básně. No, a já taky, abych se taky jednou cejtil jako básník. Den předem jsem z fleku napsal pár špatných básniček a pár jakože dost hlubokých myšlenek a všechno to připravil do nejúhlednější formy, jaký jsem dokázal. Stejně jsem z celý Guerilly měl nejhnusnější básničky.

Ráno jsem si říkal, že si přivstanu. A tak se můj brzkej budíček protáhl jenom o hodinu. Něco jsem pojedl a směle vyrazil do ulic lepit své skvělé básně. Nojo, jenže všude chodili lidi. Nechtěl jsem, aby mě viděli při tom, jak někam lepim básničky. A tak jsem tak trajdal městem a po třech hodinách mi došlo, že jsem ještě nic nevylepil. Mrknul jsem na fejsbůk, kam zveřejňovali lidi fotky svých děl. Hledal jsem ideální místo. Ááá, Petrov, tam by to šlo.
Vyšel jsem na Petrov a našel báseň od autorky Guerilla Poetringu. Přišlo mi, že ta moje dýp myšlenka na báseň navazuje, a tak jsem si sedl na lavičku poblíž a přemejšlel, jak nenápadně vylepit své dílo. Pak mě to napadlo. Nalepim to nenápadně na lavičku pod svojí nohu! Jenže ta zasraná lepící páska dělala při odlepování z roličky takovej kravál, že se stejně všichni na mě koukali jak na kokota, co si tam hraje s izolepou. Dělal jsem jakože nic. Plácnul jsem myšlenku na lavičku a odešel - nenápadně. Vidělo mě asi jenom 120 lidí, takže úspěch.

Řekl jsem si, že na to seru a když nebude někdo přímo u mě, tak to prostě vylepim. Takže jsem jednu dal ještě na Petrov, pak jsem jel někam šalinou. Nevim vůbec kam, nevim proč a už vůbec nevim jak mě to napadlo. Měl jsem ale štěstí - nikdo v tý části Brna, do který jsem dojel, nebyl. Mohl jsem v klidu a nerušeně lepit. Jedinou nevýhodu to mělo v tom, že si to asi nikdo nikdy nepřečet.

Pak jsem se přesunul pod Špilas. Tam byly tak krásný místa, že jsem je nemohl nechat bez básně. Nenápadně jsem čekal až odtamtud odejdou lidi - no, stál jsem hodinu na rohu ulice a čuměl do zhasnutýho mobilu. Musel jsem vždycky vychytat tu správnou příležitost. Moje nejoblíbenější báseň s názvem Seru skončila na dveřích mobilních toalet na Moravském náměstí - tomu se říká vychytat příležitost i místo.

Nakonec jsem jel spokojen na kolej, kde jsem ve výtahu zanechal poslední báseň. Šafy se v tu chvíli ozval, jestli nezajdem na jedno. Jasně - na jedno - proč ne? Takže jsem unesl Fílu z pokoje a šli jsme ke Štěpánovi. V jedenáct jsme se rozhodli, že se mrknem ještě do Husy na provázku a zahrajem si nějakou tu divadelní hru. Teda my se Šafym jsme se tak rozhodli, Fíla se rozhodl, že se po cestě pokusí ukrást všechny dopravní značky. Bohužel většina z nich byla přidělaná napevno. V Huse jsme si dali pivko, část divadelní hry a pokračovali jsme ke Dřevěnýmu vlkovi na vlčí koule. To je tak super, když mají hospody i ve dvě v noci otevřenou kuchyni. Vlčí koule jsou vždycky vrcholem naší chlastací túry.

"V kolik jede rozjezd, vole?" "Za dlouho!" odpověděl jsem jednomu z mých kamarádů, přestože jsem se na časy v jízdním řádu ani nepodíval. Šli jsme pěšky. Po cestě jsme to zkusili zakempit v A2, ale tam už zavírali, tak jsme si vylezli na prolejzačky a zaspali rozjezd. Hlavní je, že byla pohoda. Došlo nám, že další rozjezd jede za hodinu, tak jsme si to pěšky štrádovali až na kolej. Nejlepší je procházka na vystřízlivění. Nebo snad ne?

#12 Lovci zápočtů

1. května 2018 v 1:37 | Maggot
Je to tu zas! Ani jsem nestačil napsat 3 kapitoly do Brogu a už je konec semestru. Dvanáctej tejden je vždycky nabouchanej jak Schwarzenegger. Moje lenost a prokrastinace se konečně zúročují. Na střední a základce jsem se neučil vůbec a měl jsem v cajku známky, jenže na vejšce to tak úplně nevychází. Pokud nemluvíme o matice.

Všichni se drtili na druhej zápočtovej test z matiky a já místo toho jezdil šalinou jentak po Brně tam a zpátky. Nějakou činnost přece vyvýjet musíš, abys měl výmluvu. Nakonec jsem byl jedinej, kdo dostal rovnou zápočet, a to jsem neměl po prvnim zápočťáku ani polovinu potřebných bodů. Takže matika narozdíl od deskripce vyšla. Na deskritptivě jsem si šel k tomu testu jentak sednout. Dostal jsem papír a koukal - axonometrie, woohoo - umím otočit bod 0. Tak jsem to pro jistotu udělal úplně všude. Do konce testu zbýval ještě nějakej čas, tak jsem si spojoval body. Bohužel mi z toho žádný zvířátko nevyšlo. Achjoo. Ale dostal jsem za to aspoň 0,5 bodu, takže jsem něco spojil určitě dobře.


Zápočet z mechaniky - taky fajn. Na odvrácené křídlo tabule kreslil doktorand zadání. Padla devátá hodina a odvrácené křídlo tabule se přivrátilo. Celá třída se začala smát. Nebyl to smích štěstí - byl to smích zoufalství. Okej, vrhnul jsem se do počítání. Doktorand si stoupl za mě a pozoroval. To fakt miluju. Přestal jsem počítat a čekal, až vypadne. "Tady mi nesedí ta reakce." zabodl prst do papíru a potom se odvrátil ke spolužákovi. Aha, díky kámo! Přepočítal jsem to a doufal, že už je to správně. "Ví někdo, že mu víc času pomůže?" zeptal se. Několik lidí se přihlásilo. Odevzdal jsem mu to se slovy: "Mně už nic nepomůže." "To ani nemusí, když to máte dobře." Fákt? Eeeej! Vyskočil jsem z lavice a chtěl s nim tančit čardáš, ale moc se netvářil, tak jsem si zase sedl.

Ekonomika - totálně na pohodku. Na cvičení týden předtim nám nadiktovala příklady, co tam budou. Stejně při testu chodila mezi náma a radila. Víc takovejch učitelů. A na chemii jsem zase využil lahví s chemikáliema na polici přede mnou. Jejich vzorce tam totiž byly napsaný. Takže jsem asi tři položky z názvosloví měl hned napsaný.

Děsí mě, že ta škola je čim dál tim těžší. Doufal jsem, že 1. semestr patřil mezi nejhorší, páč to byla brnkačka. Vysvětlí jim už někdo, že tu školu dělám ze srandy? Asi to nepochopili, ale já se nedám. No oukuej, s timhle přístupem mě asi vyhodí. No a? Ale nedám se! A to je důležitý.

#11 deMONSTRACE

7. března 2018 v 22:38 | Maggot
Pár stovek... tisíc lidí se vydalo na demonstrace ve spoustě měst po celý Čechii proti komunistický mlátičce (ne ten stroj). To víte. Že ten člověk vypadne, taky už víte. Ale ještě jste neslyšeli, že jsem tam byl taky. Fákt, stál jsem na Svoboďáku. Takže novinka pro ty, co mě nezahlídli na tom videu. Žádný demonstrace jsem se nikdy neúčastnil, tak jsem to chtěl zkusit. Navíc demonstrovat na místě, kde stál v osmdesátym devátym můj táta, je fájn.

"Sraz u velkýho černýho, jo?" říkal jsem do telefonu Marii a Martin opírající se o černý penis se zasmál. Čekali jsme tam, ale nikde nikdo. Marie neni schopná nikdy přijít na čas. Týpek na pódiu už začal něco žvatlat do mikrofonu, ale slyšeli jsme jenom: "Dodovedovečečever,...," a tak jsme tleskali, když tleskal dav. Vykašlali jsme se na Marii a šli do davu.
"Jsem tady, kde vy?" ozvala se Marie z telefonu.
"Pod lampou." odpověděl jsem.
"Ty vole, těch tady je."
"Hledej týpka se zelenou bambulí!"
"Super!" típla to.
Chlápek vedle mě mě vraždil pohledem, ale nenapdl mě lepší záchytnej bod, než jeho kulich. Stejně nás Marie nenašla. Radši to vzdala a šla na cvičení. My s Martinem stáli v davu a poslouchali řečníky. Líbilo se mi, že to nebylo jen proti jednomu člověku, ale proti všemu svinstvu. Proti estébákům a neonáckům v parlamentu a komunistům na hradě.

Odbila sedmá hodina, všichni jsme pozvedli srolovaný papír nad hlavy - já srolovanej jízdní řád Regiojetu. Zazpívali jsme si hymnu. Byl to krásný moment. Všichni jsme tak drželi při sobě. Až jsem z toho dostal chuť na pivo. Dorazil Fíla se Šafym a zašli jsme do husy na provázku.

"Ničeho se nebojte, dámy, mám tu svou flintu!"
"Všichni budeme se slečnou Rosaurou."
"Kokot! Čte kokot!"
"Ajo. A s flintou!"
"Nechtějte mě přivést do rozpaků." dočetl jsem svou repliku ženským hlasem.
Marie, která právě docvičila a přišla za náma do Husy na provázku, tak na nás čuměla jak na debily. Nedokázala pochopit, jak jsme se skvěle vžili do svých rolí a na celou hospodu řvali své repliky. Půjčili jsme si tam totiž nějaký drama a vymysleli si tak zábavu na celej večer. Marie si k nám rozpačitě přisedla. Netrvalo ani deset minut a už měla trojroli. Hrádla Kundidu, Hráběte a Zuzku. To se to hrálo jinak, když přibyl ženský hlas. Kterej teda většinu času mluvil za muže, ale to je jedno. S divadelní hrou jsme si vystačili až do jedný v noci. Pak nás vykopli. Stále čekám, že mi přijde nabídka na hlavní roli v divadle Husa na provázku. Pořád nic. Achjo. Měl jsem jim tam asi nechat ímejl.

#10 Semestr No.2 začíná

8. února 2018 v 22:33 | Maggot
A je to tu zas. Na další semestr jsem se těšil jenom z toho důvodu, že budu v Brně trávit víc času a budu se moct toulat po zajímavých místech Brna, jenže mi nějak nedošlo, že se ze školy za světla nedostanu. Stačilo prvních pár dní a už mám zase sto chutí to vzdát. Stačí se podívat na ten pošahanej rozvrh. Stěží tam najdete nějakej oddechovej předmět (max. základy podnikové ekonomiky). A cvika z mechaniky v pátek? Jako fakt? Kdo na to přišel? To už nemusim jezdit domů vůbec.

Ta mechanika bude děs. První přednášku přišel suplovat takovej přiteplenej týpek v modroučkym sfetříku a oznámil nám, že mechanika je ten nejdůležidější předmět. To jsme už slyšeli na matice, deskriptivní geometrii a chemii. Na tabuli psal tak, že koukal na nás a za zády křídou plodil změť neidentifikovatlených znaků. Říkám si: "Hmmm asi kouzelník, že dovede psát bez koukání." "Až budeš profesor, taky to zvládneš." uklidnil mě Martin. Pak nám ten týpek s úsměvem vyprávěl, že stejně vždycky polovinu studentů vyhází. Na zadní lavici ležel toaleták (netušim kde se tam vzal) a viděl jsem, jak mnohým cukají ruce. Jenom jsem čekal, až toaleťák proletí přes celou učebnu a trefí pana profesora do hlavy. "Hale, kdyby se mu náhodou něco stalo, tak mám plnou třídu svědků, že si ten monitor omlátil o hlavu sám, viď?" ujišťoval se Šafy. Nakonec se ale každý z nás dokázal ovládat. Ti, co měli už nesnesitelné nutkání po něm něco hodit, raději opustili posluchárnu, takže nás tam nakonec zůstala asi půlka.

Jo, a pamatujete na paní docentku Himmlerovou? Tak jí máme zase. Whoohoo! Možnost zapsat se k někomu jinýmu - nulová. Naštěstí první přednášku měla dobrou náladu a zahájila ji vtipem: "Vyslédky studéntu véuté sů jáko pôlske jógurty. Obsáhujů samá Éčka." Řiťalpinisti se smáli, ale já se krátce zasmál radši taky, i když mi to přišlo spíš smutný. Bál jsem se, aby mě neposlala do kóncentaku. Třeba toho v Letech. Ehm... ten přeci neexistuje, ne? No nic, po pár jakože fakt ftipných ftipech následovaly dvě zdlouhavé hodiny matematického dadaismu. Ještě, že na cvika máme takovou sympatickou babču, která radí, že máme každý ráno, jak vylezem z betle, spočítat pár příkladů. Prej garantuje, že prvních 10 dní nespočítáme vůbec nic a pak - emmm - taky nic, páč kdo by to po deseti dnech nevzdal, žejo?

No, druhej semestr bude fakt švanda. Už se nemůžu dočkat. Snad to přežiju ve zdraví. A pak už to bude jenom lepší - doufám. Někdo asi nechápe, že jsem na tý škole jenom ze srandy, že to fakt nechci dělat.

#9 Zkouškový je za náma, takže dobrá nálada

25. ledna 2018 v 17:15 | Maggot
Během semestru jsem se těšil na zkouškový, během zkouškovýho jsem se těšil na semestr. Celkově lze konstatovat, že mě to neba a už zbejvá jenom těšit se do důchodu. Původně jsem si plánoval, jak půjdu na všechny předtermíny, ale když vyučující otevíraj zapisovací jednotky v době, kdy má Martin Reiner autorský čtení, tak pochopíte, že to prostě nejde. V předtermínu jsem stihl jenom Pozemka.

Pozemka by byly v pohodě, kdyby se nás pan docent Pilčík neptal každých 5 minut, jestli už to nechcem odevzdat a kdyby ve chvíli, kdy si sedl za počítač nezačlo řvát z repráků: "Pozemnšťanééé!" Kdyby se mi ta zkouška nepovedla, tak aspoň vim, že to můžu hodit na toho malýho zmrda z Alzy, kterej už sere celej národ, ale stejně tu debilní reklamu furt budou točit. Naštěstí se zkouška povedla, což na mé nenávisti k Alzákovi nic nemění.

Na ekonomii jsem šel pozdě a neměl jsem koupenou šalinkartu, takže jsem do školy skoro běžel (jen skoro, přece jenom se nebudu tolik namáhat kvůli nějaký zkoušce). Paní inženýrka měla naštěstí taky malý zpoždění, tak jsem to akorát stihl. Dostal jsem do ruky papír, a jak jsem stále spěchal, tak jsem všechny kroužkovací odpovědi honem zakroužkoval. Pak jsem se k tomu vrátil a zjistil jsem, že tam mám úplný nesmysly.

"Ty jsi tady bez taháku? Tak to jdeš teda fakt jenom zkusit." pronesl Pavel na zkoušce z fyziky. Taky že jo. Zadařilo se až napodruhý a to o fous. Matika byla větší zábava. Přišel jsem si na první termín, vytáhl sešitý papíry sešiváčkou, jak kázala pani Himmlerová, vzal do ruky kalkulačku a začal řešit příklady. Paní docentka nás ještě obešla, aby si zkontrolovala, jestli nejsem nějakej bezďák, co se tam přišel jenom ohřát. Odložil jsem kalkulačku, podepsal jí arch a počítal dál. Zbývalo několik minut do konce. "Kalkuláčka je zakázána!" okřikla mě paní docentka Himmlerová. Přede všema ze mě udělala ještě většího debila, než jsem (což je fakt umění).
"Nápište si na prvni stranů -
Kalkuláčka ef."
"No, dobře no."
"Ne, nedóbře."
"Nojo, dobře, já si to tam napíšu."
"Ne! Nedóbře."
"Tak špatně, no."
Sbalil jsem si věci a vypadnul. Napodruhý už to vyšlo. Spolužák s ní měl taky incident. Sice nic neporušil, ale je Slovák. Bylo to prej nějak takhle:
"Vy pódvadité!" křikla docentka, když
kontrolovala jeho ISIC (neplést s ISIS).
"Prečo?"
"Vy se ná mě nechcéte kůknůť, takže úrčitě pódvadité. Meno?"
"Molnár."
"Pan Mólnař, tady."
"Molnár."
"Jiistě, Mólnéř."
"Nie, já som Molnár."
"Ták se mi tu pódepište pane, Mólnář."
"Tak ako chcete. Treba Mynář" (on umí ř líp, než já)
Každou zkoušku zakončovala slovy: "Studént, ktéry néma zájém o svou písémku, já némam zájém o jého zámku." a "Geódeti pák póčkáji a já jim dám nějáku ótazku, na ktéry je vyhódim." Povzbudivá to slova.

Celkově můžu hodnotit první svoje zkouškový úspěšně, hlavne protože jsem všechno udělal (něco sice až napodruhý, ale to neva) a taky výsledný známky jsou celkem fajn. Když přihlédnu k tomu, že jsem se na to vysral a když už jsem se na to učil, tak chvilku večer před zkouškou. Experimentálně jsem tedy zjistil, že se štěstim, se kterym jsem měl samý na základce a se kterym jsem bez problémů prošel střední, mi bude stačit i na vejšce. Se štěstím nejdál dojdeš.

#8 Matika je úžasná věc

30. listopadu 2017 v 13:57 | Maggot
Znám kopu lidí, co nenávidí matiku. Jasně najdou se blázni, co si rádi ve volnym čase integrujou, ale ti moc přátel nemají. Všechno potřebný z matiky nás naučili na prvním stupni základky. Zbytek je zbytečnej a moc rádi ho v budoucnu zapomeneme. Tim budoucnem myslim třeba - emm - zejtřek. Jediná věta z matiky, co si budu pamatovat do smrti zní: "Vektor je množina orientovaných úseček, které mají stejnou velikost a stejný směr." To nám cpal matikář na střední furt do hlavy s tim, že do života nám to je k ničemu, ale u maturity se to bude hodit. No a zbytek matiky úplně nedávám. Proto taky stavárna, žejo. Tam je tý matiky fakt málo.

Na přednášky chodim, ale vždycky si říkám: "Proč já debil sem lezl?" Jasně, ona si pamatuje všechny ksichty, co se dostavily a zohlední to u zkoušky. Čas na přednášce utíká asi jako jeden den na Venuši. Paní docentka Himmlerová vykládá velice poutavě. Občas zaslechnu i nějaký český slovo, ale to se mi asi jenom zdá. Matika je jedna báseň - dadaistická. Připadá mi, že si ze skript vystřihuje slova a náhodně je pak skládá za sebe. Nás nutí ty výtvory opisovat. Nikdo si nedovolí ani ceknout, jinak ho paní docentka pošle do koncentráku, nebo se stane terčem jejího vtipu. Nevim, co je horší.

Seděl jsem tam a hlava mi padala na poznámkovej blok. "... á óni se na tý univérsitě tohatóvali, jéstli ta mátice bůde majór nébo géneral." Několik řiťolezců se nuceně zasmálo vtipu paní Himmlerové. "Zasměj se taky," šťouchla do mě Marie, "to jsou plusový body ke zkoušce." Usmál jsem se a paní docentka mě zaregistrovala pohledem. Yes! Zkouška v kapse. Jakmile zkontrolovala a zaznamenala, kdo se směje a kdo ne, otočila se zpátky k tabuli a pokračovala ve svém dadaismu. "Ta by se hodila do animáku," pronesla Marie, "něco jako South Park, nebo tak něco." Netušim, jak na to přišla, ale odkejval jsem jí to, jelikož mně taky ta matika s pšisvukem nedělala dobře na mozek.

"Nó, a ná to, jak se zjístit kožény charaktéristickeho pólynomu se můšéte potívat ve skriiptech." poradila nám paní Himmlerová a dodala, že to bude u zkoušky. Super! To mi připomíná zprávy na Nově: "Více se dozvíte na TN.cz." Čekal jsem, že to aspoň značí konec přednášky. Kouknul jsem se na hodiny a zbejvala půlhodina, takže asi 58,375 hodin.

Z přednášky jsem odcházel mrtvej. A to mě čekal zápočťák z pozemáčů. Ten naštěstí testoval úplný základy a celý třídy, ne jednotlivce. Navíc nám pan inženýr Lavička skoro nadiktoval odpovědi. Holt jsou dobří učitelé a špatní učitelé - dobří lidé a špatní lidé.

#7 Jeden den Tomíka Maggotoviče

22. listopadu 2017 v 9:36 | Maggot
Upozornění! Tento článek obsahuje příliš mnoho písmenek. Před započetím čtení si rozmyslete, zda svůj čas nedokážete využít efektivněji. Poté už není cesty zpět.

V devět ráno ráno se rozezněl budíček. To už druhej? Kdy jsem zamáčkl ten první? No nic, počkal jsem si, až zazvoní třetí a vstal z postele. Na tomhle dni mi přišlo pozitivní jen to, že jsem ráno nešel do školy, ale na hokejovej zápas mezi naší fakultou a slovenskou fakultou. No, ono se dívat na partu upocenejch taťků namáčklejch v dresech, valících před sebou pupek a plácajících drievkem vyrezaným do elka na ledě, zatím co venku chčije, taky neni žádná výhra, ale lepší, než Geologie.

Jak se mi podařilo donutit se stále si nelehat zpátky do postele, vypravil jsem se do koupelny. "Nebudu vám tu překážet?" zeptal jsem se uklízečky, která právě vytírala koupelnu. "Ale vůbec." odpověděla a pokračovala v činnosti. Vytřela všude kolem mě a přesunula se do kuchyňky. Opustil jsem svůj černý flek (kterej vypadal, jak zašlá černobílá značka v Superstar, kam si soutěžící stoupají) a nechávaje černé šlápoty za sebou se odebral na pokoj.

V deset jsem měl sraz s Marií. Už z trolejbusu jsem viděl, jak její objemné tělo kráčí po chodníku, ale z části zasahuje i do silnice. Nesnídal jsem, tak jsem si koupil párek v těstíčku (nemyslete na prasárny, úchyláci!) u stánku na zastávce. Marie se za chvíli dokutálela. Musel jsem jídlo nenápadně ukusovat, aby ho neviděla a nesežrala mi to i s rukou.

Bloudili jsme po Lužáneckym parku s tim, že určitě vim, kde ten zimák je. No, nakonec nám paní ukázala úplně jinej směr, než kterym jsme šli. "Hale, to bude určitě ono." vykřikla Marie mžouraje přes své dioptrie. Zahleděl jsem se na budovu, na kterou ukázala "No jasněéé, Plavecký areál Lužánky. Vyženou plavce, kdo to nestihne, má smůlu a pustí
na to mráz. Ledová plocha jak vyšitá." Nakonec se nám to podařilo najít - chvilku před začátkem, takže pohoda. Dal jsem si s(ta)vařák zadarmo a šli jsme do mrazáku. Fotříci a mezi nima dva studenti už zápasili na život a na smrt... teda spíš na smrt. Slováci se váleli po zemi (asi jim bylo vedro), takže nebylo tak těžký jim sázet jeden gól za druhym. "Děééékan Rosťa!" řvali řitní turisti z tribuny. "Taky fandi, ne?" kárala mě Marie. Zahleděl jsem se na ledovou plochu a spustil: "Slovenskooo, Slovenskooo, heja, heja, heja Slovensko!" Lid po mé pravici se na mě začal mračit, kdežto slovenský lid byl spokojen. Chtěl jsem si to u našich trochu vyžehlit, a tak jsem začal řvát: "Maďarskoo, Maďarskoo..." V tu chvíli se na mě mračili už oba dva lidy. Radši jsem zdrhnul pro další s(ta)vařák, páč na mě začali z nenadání padat těžké předměty.


Hokej, jsme měli za sebou, tak jsem si koupil v Menze pizzu a utíkal si nahradit Geologii. Proč jsem šel na ten hokej, kvůli tomu, že zapeču cvika z Geologie a nakonec si ji jdu stejně nahradit? Záhada. Někdy nechápu sám sebe. Na chodbě už čekal Šafy, kterej si šel opravit test.
"Vole, co je to Pleuropelitická?" ptal se.
"Vole, to je aleuro-pelitická!"
"Aha. A když je to z víc minerálů?"
"Tak je to polymiktní."
"Hovno, polymiktivní!"
"Hovno, polymiktní!"
Vyprovokoval přátelskou bitku, po který uznal, že je to polymiktní. Tadá!

Paní inženýrka Krušná si začla vyprávět novou látku. "Stíhl sis to opsat? Co tam bylo?" ptala se Daniela a opatrně mi nahlídla přes rameno. Když zahlédla mé umělecké dílo vybarvených čtverečků do šachovnice na reklamním papíru se sloganem: včas, spolehlivě, zodpovědně, zarazila se a pomalu se zase odklonila do vodorovné polohy. Pokračoval jsem, zbývala mi ještě velká spousta nevybarvených čtverečků. Následně jsme si šli šutry osahat. Stáli jsme v kroužku a posílali si vzorky. "Hm, šutr. Hm, šutr. A hele, celkem pěknej šutr. Hm, šutr. To máme na zahradě..." odborně komentoval poslané vzorky neznámý týpek vedle mě. Celkem nuda posílat si kameny a tak jsem se nahl k vedlejšímu stolu a vzal úplně jinej šutr (kterej vypadal stejě) a poslal ho Daniele. Pobaveně jsem sledoval, jak si studenti se zaujetím prohlížejí magmatickou horninu mezi vzorky metamorfovaných. Kolečko uběhlo a paní Krušná nás vyzvala k vrácení vzorků na své místo. "A paní inženýrko, kam patří gabro?" ozval se pištivým hláskem jeden ze studentů. "Do magmatických." odpověděla paní inženýrka bez rozmýšlení a odebrala se ke katedře. Zmatený studentík tam chvíli stál a rozmýšlel, co s tim. Pak to položil někam na stůl k mramoru a přidal se k nám.

Vyběhl jsem ze školy a chtěl si cestu zkrátit přes trávník. Jenže tam na mě čekal koblížek od nějakýho čokla, kterej jsem samozřejmě vyšlápl. "Shit happens." pronesl se smíchem pan docent Pilčík, kterýho máme na pozemáče, a pokračoval v cestě. Samozřejmě jsem zasmradil celou šalinu. Abych to zamaskoval, ohližel jsem se s ostatníma jakože: Kdo to sakra je? Na koleji jsem rozrazil dveře a na pokoji byla nějaká kosa. Prošel jsem pokojem a otočil hlavicí na topení. Kurva! Hovno! Zapomněl jsem na to. Ohlídl jsem se a uviděl několik hnědých stop. Nacákal jsem na to jar a utřel to hadrem, co jsem měl původně na boty. Stejně to tu smrdí do teď.

Do večera jsem rýsoval, páč jsem hrozně pomalej a přijde mi zajímavější sledovat pořád dokola politické debaty s Miloslavem Roznerem, než rýsování. Ono je pro mě zajímavější se učit i hejbat ušima, aniž by to bylo poznat na obličeji. Rozhodně je to pro mou budoucnost přínosnější. No, a když jsem dorýsoval, šel jsem spát. A najednou BUM! Nic zajímavýho se nestalo. Usnul jsem u filmu.

#6 Cestování s Českými drahami

30. října 2017 v 19:52 | Maggot
Dobrodružství má každej z nás rád - někdo víc, někdo míň - a kdo říká, že vůbec, tak kecá. Takový dobrodružství, co umí připravit Český dráhy umí málokdo. Ještě když se vám v jednom tejdnu podaří potkat dvě takový dobrodružství, jste fakt šťastlivec. I když pro český dráhy to není nic výjimečnýho. Nyní vám budu vyprávět dva příběhy z jednoho týdne v českých končinách dosti uvěřitelné.

Začalo to v pátek. Vyrážel jsem z Prahy směr domov. Rozloučil jsem se s K. a nastoupil do vlaku. Super! Volný kupíčko. Super! Volnej vagón. Tak proč by ne, takový štěstí má málokdo. "Tady nesmíte bejt! Ten vagón je porouchanej. Ježiš, už mě to nebaví to furt opakovat." křičela rozčílená průvodčí. "Ale mně to nevadí, že je porouchanej. Já jsem rád, že sedim." "Tady prostě nebudete! Jděte si do první třídy, tam by mělo bejt ještě místo!"
Super! Štěstí v neštěstí - svezu se první třídou. Prošel jsem teda úplně nacpanej vlak a dorazil jsem do prvního vagónu. Tam bylo skutečně místo - dalo by se měřit na desítky centimerů krychlových. Jedno tělo na druhym. Zakempil jsem to klasicky vedle hajzlů. Aspoň, že jsme se tam sešli fajn parta a vyprávěli jsme si své negativní zkušenosti s ČD. Za chvíli přišel úplně hotovej průvodčí, že mělo ject osm vagónů, ale vypravili jenom pět, z nichž jeden je rozbitej a nikdo tam nesmí. Nabídl nám kompenzaci ve výši 30 Kč. Super! Takže jsem to vyhrál. Ono třicet korun na jízdenku za tři stovky je dost málo, ale na druhou stranu - Kdy vám daly Český dráhy nějaký peníze? Z Prahy do Plzně jsme to vydrželi ve stoje a pak jsem se konečně svezl tou první třídou. Super! Teda než nás vyhnali do busů kvůli výluce.

No, a o dva dny později začal v Čechách foukat vítr. Lítaly střechy i s pokrývačem, i s kominíkem a tak dále. Znáte to, ne? Kvůli výlukám jsem se teda vypravil na autobus, kterej pro jistotu radši ani nejel. Nechal jsem se teda hodit o nádraží dál, kde už měl vyjíždět vlak. Přišel jsem k přepážce a paní mi řekla, že vlak určitě ne, že si mám počkat na náhradní dopravu a jízdenku, že neprodá, že pojedu zadarmo. Super! Pojed u zadarmo. Ale musel jsem kvůli tomu čekat venku v chcanci jako prase. Za několik chvil přijel bus k zastávce. Lidi se k němu hrnuli, až někoho napadlo se zeptat: "A kam jedete?" Objemný autobusák vstal ze svýho vyhřátýho místečka a směrem k rozvášněnému davu pravil: "Nevim." Super! On neví kam jede. Prej to má vědět nějaká paní v oranžový bundě... taky nevěděla. V tom se ozval nějakej herec z Ulice, nebo podobný blbosti, a vykřikl: "Kdo tady jede směr Plzeň?" zvedl se les rukou, "Oukej, takže jsme demokraticky zvolili, že jedeme do Plzně." a jelo se směr Plzeň. Autobusák zastavil ve Stříbře a do autobusu vtrhla velice milá (ironicky) paní s bundou ČD a rozhořčeně křičela: "Kdo tady jede na Plzeň, tak teď vystoupí z autobusu a přestoupí do vlaku přistaveného u druhého nástupiště, děkuji." V tom se jeden muž z našich řad postavil a hrdě pravil: "Pan autobusák je náš a my s ním dojedeme až do Plzně. Nikam přestupovat nebudeme." Po tomhletom výroku jsme čekali, že tam vtrhnou sparťanská vojska v bundách ČD, pořežou nás slevovými průkazkami a umlátěj plácačkama. Ale paní průvodčí s klidem odpověděla: "To je moc milé, že je pan autobusák váš, ale pan autobusák jede zpátky, takže se s nim do Plzně nedostanete." Tak jsme vyvěsili bílou vlajku a poslušně přestoupili do vlaku, kterej měl 120 minut zpoždění. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už vlastně nevim, jestli jedu do Plzně, do Prahy, nebo do Brna. "Jestli jedete někdo do Prahy, tak třetí nástupiště, západní část, vlak nebude moc dlouho čekat, tak pak pospíchejte." ozvalo se od dalšího bojovníka v bundě ČD. Super! Pospíchat, to je to po čem jsem teď toužil. Osobák dojel do Plzně se 140 minutovym zpožděním a já s tlupou spolubojovníků jsme měli co dělat, abysme stihli ten vlak na třetim nástupišti. Ten už jel naštěstí v pohodě. Až v Praze na hlaváku mi došlo, že jsem se ještě ten den chtěl dostat do Brna, ale jaksi už to nešlo. Ještě, že mám v Praze kde bejt.

Po těchto incidentech jsem si řekl, že radši dřepět dvě hodiny v zácpě na D1 v autobusu, než tohle absolvovat znova. Ale autobusy mi vždycky byly nesympatický a hlavně jsem ještě nevužil těch 30 Kč na další jízdenku, páč nejlepší na tý děsný cestě bylo, že jsem to absolvoval zdarma. Což je jasný, ještě aby za to chtěli prachy. Takže asi zůstanu Českým drahám věrný, abych měl náměty na články. Tak zas příště (třeba za tejden) vám převyprávim dobrodružství z trati.

A na závěr jsem vymyslel nový slogan pro ČD: "Mysleli jste si, že už vás v dopravě nemůže nic překvapit? Zkuste České dráhy - Tisíc výluk, tisíc zážitků.

#5 Brno vs. Praha

16. října 2017 v 22:02 | Maggot
Každej o tom někdy slyšel. Praha a Brno do sebe jednou už celkem dlouho. Nevim jakej to má důvod ani smysl. Tyhle města mezi sebou prostě vedou studenou válku. Praha má metro, Brno nejvyšší barák v Český republice. Kdo bude první ve vesmíru? Který z těchto měst je lepší? Jelikož se zdržuju v obou těchto městech, přicházím, abych to rozsoudil.

Na Prahu mám jaksi trošičku averzi. Nevim proč, asi mi vadí ty lidi tam, nebo je to výchovou. "Ten jezdí jak kokot, to bude určitě Pražák" znáte tu hlášku ne? Když vám to cpou od malička, tak si zvyknete, že Pražáci jsou kokoti. Praha mi tolik k srdci nepřirostla. Na druhou stranu je to hlavní město naší nádherný republiky. Maj tam spoustu krásných a významných památek. Stejně jsem se radši rozhodnul pro hlavní město Moravy a nechávám do sebe v Praze šít. "Brno, brno, buzerantů plno." slýchávám často, i když ten rým krapet pokulhává. Taky jsem se v Praze dozvěděl, že Brno chce bejt hlavní město ČR. Což jsem si nevšim, že by po tom nějakej Brňák toužil.

Do srovnání přichází Brno - město penisů. Všude tu máte kokoty. Nevim, jestli to jsou parodie na Prahu (penisorloj, vytáhlej kůň,..), nebo snaha se jí vyrovnat. Pevně doufám ,že to první. Metro tu neni a místo tramvají - šaliny. Pořád to pojmenování nechápu. Žádnou návaznost z historie jsem nenašel. Hlavní nádraží vypadá jak doupě bezdomovců - nebo možná je. Ale Brňákům je to nějak jedno. Těm je tak celkově dost věcí jedno.

Na fejsbůku existuje stránka Pražský institut pro urážení Brna, která slouží pro výsměch Pražáků Brnu a výsměch ostatních obyvatel ČR Pražákům. Šijou do Brna jak se dá, ale Brno si v klidu sedí a šťouchá do ledničky na stromě. Na popud této stránky vznikla další s názvem Brněnský institut pro ignorování Prahy. Jde vidět, že ten souboj je trochu jednostrannej. V Praze jsem už slyšel tolik nadávek na Brno a v Brně na Pražáky žádnou (možná je to tim, že jsem měl zatím možnost bavit se jen s dvěma domorodci - jinak jsou tu studenti odjinud). Brno je celkově založený na studentech a Praha na cestovním ruchu - podle mýho. Každý z těch měst je něčím výjimečný, něčím krásný a něčím hnusný.

A teď přichází můj rozsudek. Počkej si.... Děláte si prdel? Nemůžu to rozsoudit, jinak mě dřív nebo později, v jednom nebo v druhym městě, ukamenujou. Stejně asi po tomhle článku musim čekat šutry do hlavy. Ještě že neni moc velká šance, že to někdo dočte. A ten kdo to dal, tak se nic nedozvěděl. Díky za ztrátu vašeho času, Váš Maggůtek - kokůtek (další do brněnské sbírky).
 
 

Reklama